Choď na obsah Choď na menu
 


Nejsou na prodej

15. 4. 2012


Jedna mladá dvojice vešla do nejkrásnějšího obchodu s hračkami ve městě. Manželé si dlouho prohlíželi ba­revné hračky, které tu byly v policích vyrovnané až do stropu. Hraček a nejrůznějších krabic s nimi tu bylo nepřeberné množství ve veselém nepořádku. Byly tam panenky, které plakaly, elektronické hračky, malinkaté kuchyňky, ve kterých se pekly dorty a pizzy, a další a další hračky.
Manželé se nemohli rozhodnout. Přiblížila se k nim milá prodavačka.
Žena se jí snažila vysvětlit: "Podívejte, my máme malou holčičku, ale jsme celý den pryč a často i večer."
"A holčička se tak málo směje," pokračoval muž.
"Chtěli bychom jí koupit něco, co by jí dělalo radost," řekla zase ta žena. "Když nejsme doma... Něco, co by ji potěšilo, když je sama."
"Je mi líto," usmála se mile prodavačka. "Ale my neprodáváme rodiče."

Rozhodnutí pořídit si děťátko znamená uzavřít s ním smlouvu - tu největší, jakou si člověk může představit. Všichni malí k nám přicházejí, protože jsme je pozvali do života, a ptají se nás: "Zavolali jste mě. Jsem tu. Co pro mě máte ?" Tady začíná naše zodpovědnost za výchovu človíčka.
Jeden patnáctiletý to vidí takto:
Chtěl jsem mléko a dostal jsem dudlík.
Chěl jsem rodiče a dostal jsem hračku.
Chtěl jsem si povídat a dostal jsem televizi.
Chtěl jsem se učit a dostal jsem vysvědčení.
Chtěl jsem přemýšlet a dostal jsem myšlenky hotové.
Chtěl jsem celkový pohled a dostal jsem jediný názor.
Chtěl jsem být svobodný a dostal jsem kázeň.
Chtěl jsem lásku a dostal jsem morálku.
Chtěl jsem povolání a dostal jsem místo.
Chtěl jsem štěstí a dostal jsem peníze.
Chtěl jsem svobodu a dostal jsem automobil.
Chtěl jsem hledat smysl a dostal jsem kariéru.
Chtěl jsem naději a dostal jsem strach.

Chtěl jsem změnu a dostal jsem soucit.

Chtěl jsem žít...

 

 

 

 

 

images.jpg